Luhačovice pěšky

Luhačovice vyrostly ze dvou zcela odlišných celků. Staré Luhačovice — dodnes nazývané dědinou — se vyvíjely jako zemědělská obec kolem šlechtického zámku. Druhá část, lázeňská čtvrť, začala vyrůstat koncem osmnáctého století na severním okraji obecního katastru v údolí kolem minerálních pramenů Vicentky a Amandky. Bylo to původně pastvisko.

Teprve začátkem našeho století obě části srostly. Lázeňská čtvrť tehdy začala přerůstat hranice luhačovického katastru na území sousední obce Pozlovice. Tato část, nazývaná Pražská čtvrť, byla přičleněna roku 1925 k Luhačovicím. Roku 1936 povýšila vláda Československé republiky Luhačovice na město. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1970 mají Luhačovice 3882 obyvatel.
Jsou konečnou železniční stanicí trati Újezdec u Luhačovic -Luhačovice, která je odbočkou trati Brno – Trenčianská Teplá, zvané Vlárská dráha. Nádraží leží uprostřed města. S ním sousedí i autobusové nádraží.
Odtud se vydáme na prohlídku města ve dvou pěších procházkách. Při první se zaměříme na lázeňskou část, při druhé si prohlédneme staré Luhačovice.

1. Prohlídka lázeňského rajónu
Kolem internátu učňovské školy knihkupecké přejdeme přes most řeky Horní Olšavy na Hlavní třídu. Na rozcestí spatříme budovu kulturního střediska. V budově je pamětní deska, věnovaná učiteli Janu Zatloukalovi, vynikajícímu osvětovému pracovníku luhačovickému, který byl umučen nacisty. Je tu umístěna městská knihovna. Má na 16 tisíc svazků krásné a odborné literatury. Je přístupná i lázeňským hostům.
Odbočíme vlevo k budově TJ Sokol, postavené roku 1930. Na jejím průčelí si prohlédneme pamětní desku, odhalenou roku 1948 k uctění památky luhačovických sokolů, kteří se stali obětí nacistického běsnění. Deska je dílem akademického sochaře Cyrila Zatloukala. V hlavním sále sokolovny je místní kino, vedle ní hřiště. V suterénu budovy je turistická noclehárna. Bývá v provozu po dobu hlavní lázeňské sezóny.
Míjíme kavárnu Krystal, hotel Havlíček a blížíme se ke kanceláři Čedoku, umístěné v rohovém domě Hlavní a Příční ulice.

V Příční ulici stojí hotel Přerov, naproti ubytovna Pomněnka. V sousedním domě zvaném Samohrádek trávil svá poslední léta Josef Hofer (pseudonym Rectus), nebojácný protiklerikální bojovník z přelomu našeho století. Ve svých realistických Kopaničářských povídkách kreslil trudný život na moravsko-slovenských Kopanicích.
Hlavní třída ústí na náměstí Rudé armády. Po pravé straně stojí interhotel Alexandria (z roku 1939). Odtud se nám otvírá pohled na řadu významných objektů lemujících náměstí. Je to především lázeňské sanatorium Paláce (z roku 1928), dále budova městského národního výboru, v níž je též umístěna odbočka České státní spořitelny, a po pravé straně náměstí léčebný dům Julia Fučíka (z roku 1925) a přidružený lázeňský objekt Morava. Spodní část náměstí uzavírá budova poštovního úřadu (z roku 1929).

Z náměstí přejdeme kolem sanatoria Paláce do Bílé čtvrti. Jejím jádrem je skupina lázeňských domů Krym, Kras, Kavkaz, Jalta a Radun. Navrhoval je architekt Boh. Fuchs, prof. Vysokého učení technického v Brně. V Radunu a vile Vlastě je umístěna dětská lázeňská léčebna. Léčí se tu choroby cest dýchacích. Ve vile Vlastě (z roku 1903) je pro malé pacienty zřízena též škola. S Bílou čtvrtí sousedí park, který je oblíbeným vyhlídkovým místem lázeňských hostů. Sad přechází v rozsáhlý komplex lesů, zpočátku jehličnatých, pak listnatých. Z parku je krásný výhled na jižní část Luhačovic.

Na jeho východním okraji vyvěrá léčivý pramen Aloiska. Byl znám již před rokem 1770. K pitné léčbě se používá od roku 1821. Množstvím minerálních látek je to druhý nejzmámnější pramen v našich lázních.
Z Bílé čtvrti pokračuje cesta do čtvrti zvané Solné. Tvoří ji řada rodinných vil a družstevních domů, rozložených na povlovném svahu vrchu Luzného.
Vrátíme se na náměstí. Kolem pošty zamíříme k říčce Horní Olšavě. Po levé straně vidíme volný prostor, kde do roku 1966 stávala budova teplárny. Zde vyvěrá další minerální pramen zvaný Elektra. Množstvím minerálních solí je to nejbohatší pramen v Luhačovicích. Užívá se ho k inhalacím v lázeňské léčebně Paláce a v léčebném domě Julia Fučíka. Ostatní jeho kapacita je odváděna do centrální akumulační nádrže k přípravě koupelí. Výhledově zde má být vybudován pavilón, který bude navazovat na novou výstavbu městského centra.
Pramen Elektra unikal ještě začátkem našeho století volně řečištěm Horní Olšavy. Teprve roku 1908 byl vyhlouben, vyzděn a v roce 1910 po regulaci Horní Olšavy řádně zachycen. V červenci roku 1938 provedl univerzitní profesor dr. J. Roček nové jímání minerální vody. Při hloubení šachty pro vyzdívku studny na minerální vodu byly objeveny prehistorické nálezy. Na ploše 5×5 m v hloubce 12 m ležely kosti pravěkých zvířat, dutý peň stromu a stopy po ohništi. Archeolog dr. J. Skutil odhadl stáří těchto nálezů na 30 000 let. Usuzuje, že karpatský lovec mamutů, jehož stopy se našly též u termálních zřídel piešťanských, znal i luhačovické prameny.
Od pramene Elektry se opět vrátíme na náměstí. Ulicí dr. Františka Veselého kolem pošty a mléčného bufetu přicházíme k hotelu Litovel. Na začátku lázeňského parku stojí léčebný dům Vltava s přidruženými objekty Taťána, Dagmar a Bystrica. Řadu výstavných budov uzavírá lékárna.

Na pravé straně ulice v parku vyvěrá pramen Dr. Františka šťastného (dříve zvaný Gejzír); byl přejmenovaný na paěť luhačovického rodáka, který byl umučen nacisty při ošetřování raněných partyzánů v Nízkých Tatrách za Slovenského národního povstání. Do roku 1929 byl pramen jako studna o hloubce asi 7 m. Toho roku na podzim se zde hledal další zdroj minerální vody. Když dospěl pokusný vrt do houbky 37 m, začalo se ze země ozývat dunění. Pak vyrazil dravý proud minerální vody, která ohromnou silou brala s sebou vše, co jí stálo v cestě. Pramen stříkal do výšky 20 m; jeho erupce však ovlivňovaly hladinu minerální vody‘ v jiných pramenech. Proto ho bylo nutno ztlumit. V roce 1957 bylo zjištěno, že ocelová pažnice vrtu je silně narušena korozí, takže pramen bylo nutno dočasně uzavřít. V roce 1967 byl pramen znovu upraven a dán k volnému užívání veřejnosti. Pro svou příjemnou chuť je velmi oblíben.

U lékárny překročíme Horní Olšavu a přijdeme k tenisovému hřišti. V romantickém zákoutí za hřištěm nás upoutá půvabný pavilón pramene Otovky. Pramen vyvěrá o několik metrů dál ze strže, jíž se dříve říkalo V zelnici. Roku 1905 byl zachycen v kamenném sklípku a tam se také podával hostům. Roku 1929 byl pramen nově upraven. Tehdy byl zbudován pavilón, u něhož se dnes Otovka podává k pitné léčbě. Otovka je volně přístupná. Nepodává-li se v pavilóně, vytéká ze zvlášť upravené kašny nalevo od pavilónu. Je to velmi oblíbený pramen. Lidově se mu říká Slanica. Nedaleko Otovky nad tenisovým dvorcem leží nenápadná krytá studna pramene, zvaného Antonínka. Pramen byl zachycen v letech 1856-7. Studna byla prohloubena a vyzděna v roce 1905. Dnešní podobu má od roku 1938, kdy pramen nově zachytil prof. dr. J. Roček. Voda Antonínky se odvádí potrubím do minerálních lázní, kde se jí používá k přípravě minerálních koupelí.

Další pramen byl objeven roku 1885 při kopání studny na dvorku nedaleké lékárny. Protože byl na soukromém pozemku vyhlouben a zachycen roku 1907. Roku 1938 byla Janovka asanována a nově upravena.
V parkovém svahu nad inhalatoriem je umístěna busta hudebního skladatele Leoše Janáčka od umělce Karla Pokorného; odhalena byla roku 1954. Leoš Janáček měl k našim lázním velmi vřelý vztah. Inspirovaly ho k napsání jeho první opery Osud (z roku 1903), zde komponoval i část své Glagolské mše. Janáčkův citový poměr k Luhačovicím přesvědčivě vyjadřuje jeden z jeho osobitých fejetonů, nazvaný „Moje Luhačovice“ (z roku 1903).

V parku u inhalatoria si můžeme ještě prohlédnout půvabnou sochu akademického sochaře Luďka Havelky, nazvanou Slunící se žena.
Od inhalatoria se cesta svažuje k Lázeňskému náměstí. Po pravé straně vidíme starší lázeňské domy Myslivnu, Švýcarský dům a Chaloupku. Nejzajímavější z nich je Chaloupka, kterou roku 1902 vystavěl umělec Dušan Jurkovič. Bydlívali v ní známí spisovatelé bratři Mrštíkové. Na radu Aloise Mrštíka, kterému se zde velice líbilo, nastěhoval se do ní správce lázní Cyril Holuby, syn známého slovenského národopisce a botanika J. L. Holubyho. Cyril Holuby se podílel na organizaci česko-slovenských porad v Luhačovicích. Známý přítel slovenského národa Seton Watson (Scotus Viator) zde za svého pobytu v lázních revidoval Úlehlův český překlad své slavné obžaloby na útisk Slováků v uherské části habsburské monarchie. Alej Dr. Pálka Blaha končí na Lázeňském náměstí. Vpravo u cesty si ještě všimneme starobylé kapličky sv. Alžběty z roku 1795. Je posledním pamětníkem doby, kdy se začalo s budováním lázní. Na kapličce je znak hrabat Serényiů, bývalých majitelů lázní. Zvonkem na vížce kapličky se kdysi oznamovalo zahájení a ukončení denního provozu v lázních.
Lázeňské náměstí vroubí několik významných lázeňských objektů. Nejdříve si prohlédneme malebný Jurkovičův dům.

Jsou v něm umístěny minerální lázně, ústav s nejdelší léčebnou tradicí v Luhačovicích (od roku 1790). V lázních, které mají 85 van, se podává až 600 minerálních koupelí denně. Pro koupele se užívá vody z několika minerálních pramenů. Kromě léčivých solí se tu příznivě uplatňuje zejména volný kysličník uhličitý, jímž jsou naše minerální vody bohaté. Koupel je časovaná maximálně na 15-20 minut a připravuje se o teplotě 32—35 °C. Budovu minerálních lázní přestavěl roku 1902 Dušan Jurkovič. Proto byla roku 1947 přejmenována na Jurkovičův dům. (Původní název Janův dům byl po hraběti Janu Serényiovi, za něhož se v 30. letech minulého století dům stavěl.)

Je to nejmalebnější Jurkovičova stavba v Luhačovicích. Na přání ředitele lázní Dr. Františka Veselého chtěl Dušan Jurkovič tímto stylem vybudovat celé lázně, ale pro finanční potíže akciové společnosti se plán neuskutečnil. I pouhé torzo však získalo svému autorovi uznání — krátce před smrtí (1947) byl jmenován národním umělcem. Jižní stranu Jurkovičova domu zdobí freska Jana Kóhlera, znázorňující soluňské věrozvěsty Cyrila a Metoděje. Severní strana domu nese pamětní desku Dr. Pálka Blaha (od M. Lásky), který jako lázeňský lékař (v letech 1904-14) se významně podílel na organizaci česko-slovenských porad v Luhačovicích.
Na severní straně Jurkovičova domu vyvěrá minerální pramen, zvaný Ústřední pramen. Nově byl dán do provozu roku 1955. Užívá se ho ke koupelím v Jurkovičově domě. Na západní straně Lázeňského náměstí stojí tři významné budovy. První z nich je Společenský dům. Byl vystavěn roku 1935 podle návrhu architekta Františka Roitha. Ve Společenském domě se soustřeďuje kulturní a společenský život lázní. Po dobu hlavní sezóny koncertuje na jeho terase řada našich významných hudebních těles. Hudba se stává vhodným dgplňkem komplexní lázeňské léčby pacienta. V budově je koncertní sál, čítárna, knihovna, restaurační sály a vinárna Domino.
Po levé straně Společenského domu vyvěrá Jubilejní pramen. Byl objeven v roce 1924 a nazván Luční pramen. Dnešní jméno dostal roku 1927 — na počest 25. výročí trvání akciové společnosti lázní. Užívá se ho k minerálním koupelím.

Po pravé straně Společenského domu — směrem k budově ředitelství lázní — vyvěrá pramen U čítárny. Poprvé byl zachycen kolem roku 1860, později byl zasypán. Při úpravě budovy čítárny (stávala na místě dnešního Společenského domu) byl roku 1904 znovu odkryt a pojmenován. Užívá se ho rovněž k minerálním koupelím.

Východní stranu Lázeňského náměstí vyplňuje rozsáhlý komplex lázeňské polikliniky, která je spojena Malou kolonádou s halou Vincentky. Na ni navazuje Velká kolonála, v jejímž středu vyvěrá pramen Amandky. Se stavbou celého komplexu, projektovaného ing. architektem Oskarem Pořískou, se začalo v roce 1947.
Objekt si prohlédneme po částech. Začneme Velkou kolonádou. Je 130 m dlouhá a 12 m široká. Ve střední části kolonády je pěkně úpravný pramen Amandky. Amandce se původně říkalo Slaný pramen nebo též Bublavý, protože z něho bohatě uniká s hlasitým bubláním kysličník uhličitý. Dnešní název dostala v roce 1792. Roku 1908 byl pramen nové zachycen a v roce 1938 asanován. Amandky se používá v hlavní sezóně k pitné léčbě.
Z Velké kolonády přejdeme do haly Vincentky. Je 30 m dlouhá, 17 m široká a 8 m vysoká. V hale Vincentky nás upoutá nádherná kašna pramene Vincentky (návrh ing. arch. Oskara Pořísky). Vincentka je nejlahodnější a také nejznámější luhačovický pramen. Poprvé byl pramen upravován kolem roku 1669 a pro svou vydatnost byl tehdy nazván

Hlavní pramen. Na ochranu proti znečišťování byl nad ním roku 1789 vybudován zděný pavilón v podobě kaple, uzavřené mříží. Její stěnu zdobila malba krajiny a zlatý nápis „Nemocnému k útěše, zdravému k potěše“. Roku 1792 dostal pramen jméno Vincentka. Znovu byl upravován v letech 1907, 1930-31 a 1938. Pro svou lahodnost a mimořádnou odolnost vůči chemickým vlivům se Vincentka jako jediný luhačovický minerální pramen vyváží. Na stěnách haly Vincentky jsou dvě velké keramické mozaiky. První předvádí idylický život u pramene Amandky, jež podle pověsti vytékala s nápadným bubláním u kořenů rozložité lípy. Autory této mozaiky jsou malíř Jan Kobzáň a sochař Stanislav Mikuláštík. Druhá mozaika zachycuje bohatý kulturní život dnešních lázní. Jejími autory jsou malíř Josef Kousal a sochař Stanislav Mikuláštík. Obě mozaiky jsou z roku 1957.
Na halu Vincentky navazuje Malá kolonáda, 30 m dlouhá. Využívá se jí jako výstavní síně. Od června do září se zde koná přehlídka tvorby našich předních výtvarných umělců pod názvem Výtvarné umění a my.
Na Malou kolonádu navazuje budova lázeňské polikliniky, v níž jsou přijímáni ambulantní pacienti. Kromě ní jsou v tomto objektu i dietní jídelna a kavárna s cukrárnou. Před halou Vincentky na Lázeňském náměstí stojí pomník MUDr. Františka Veselého (1862—1923), budovatele lázní. Jeho zásluhou se Luhačovice povznesly mezi naše nejpřednější lázně. Jako znamenitý balneolog má významný podíl na úpravě minerálních pramenů Aloisky (1905), Vincentky (1907) a Amandky (1908). To vyjadřuje též symbolické gesto jeho rukou, ukazujících na bohatství, skryté v luhačovické půdě. Pomník je dílem sochaře Františka Úprky. Původně stál proti inhalatoriu, v roce 1955 byl přemístěn na nynější — čestné — místo.
Lázeňské náměstí je přirozený střed lázní, kam se soustřeďuje všechen lázeňský ruch. Promenádní koncerty, vystoupení pěveckých a národopisných souborů ze Slovácka

Vodoléčebný ústav se sirnymi a slatinnými lázněmi vznikl roku 1902 na místě, kde do té doby stával mlýn, zvaný Jestrabský (z roku 1710). K výstavbě Vodoléčebného ústavu bylo použito kamene z původního objektu. (V západní zdi jsou dodnes viditelné nápisy vtesané do kamenů, které zdobily dřívější mlýn.) Vodoléčebný ústav je vybaven moderním léčebným zařízením, užívaným současnou hydroterapií. V slatinných lázních se používá rašeliny dovážené ze Soběslavi v Čechách. Po roce 1945 v nich byla provedena úplná mechanizace při míchání, napouštění a vypouštění rašeliny z van. Ke zvýšení léčebného účinku se rašelina rozřeďuje a ohřívá Sirným pramenem. Důležitou součástí léčby bronchitid jsou slatinné obklady. Plátěné sáčky se plní hustou slatinou a ohřívají se horkou parou na předepsanou teplotu. Kromě toho je zde oddělení sirných koupelí, jež jsou připravovány ze Sirného pramene, ohřátého na předepsanou teplotu. Jsou předpisovány jako vedlejší léčba zejména u nemocí pohybového ústrojí. Vodoléčebný ústav se slatinnými a sirnými lázněmi poskytuje denně téměř 800 léčebných úkonů.

Sirný pramen vyvěrá na úpatí Velké Kamenné za státní silnicí vedoucí kolem lázeňských garáží. Byl znám již kolem roku 1700 pod jménem Sirkovnica. Místní obyvatelé ho pili rádi „pro udržení zdraví“. Poprvé byl zachycen v letech 1870 až 1880, v letech 1938-9 byl proveden výkop pramene a jeho studna nově upravena. Sirného pramene se užívá k sirným koupelím a v slatinných lázních.

S Vodoléčebným ústavem sousedí lázeňská plovárna která je hodně vyhledávána. Vodoléčebný ústav leží u rozcestí silnic, z nichž hlavní vede na Zlín. Jsou při ní postaveny garáže a sousední prostor je využit jako hlídané parkoviště aut a autobusů. Jdeme-li od Vololéčebného ústavu proti toku říčky Horní Olšavy Jurkovičovou alejí, dojdeme asi za půl hodiny k údolní přehradě, jež se stala vyhledávaným rekreačním místem.
Zvláštností přehradní hráze je, že je vrstvená z kamene a jílu. S její stavbou se začalo roku 1912, dokončena byla však až roku 1928. Přehrada má chránit lázeňský areál před nenadálými přívaly vod Horní Olšavy, které dříve lázním velmi škodily. Pravá strana přehradního prostoru je zastavěna rekreačními chatami různých podniků i soukromníků. Na levé straně přehrady v roce 1964 byl vybudován autokempink. Příjezd k němu je ze silnice Luhačovice -Zlín.

Přehrada je v základech 90 m, v koruně 245 m dlouhá, 74 m v základech a 6 m v koruně široká. Vysoká je 17 m a pojme 2,400.000 m3 vody.
Na přehradě lze pěstovat různé vodní sporty. Je zde půjčovna loděk, rybářům z řad lázeňských návštěvníků poslouží v roce 1973 vybudovaný Rybářský domov. O stravování návštěvníků se stará Vyhlídková restaurace. Pod přehradní hrází je vybudován rekreační objekt Zotavovna Přehrada. Má sezónní provoz od května do října. Po prohlídce přehrady se opět vrátíme k Vodoléčebnému ústavu.

Zbývá nám ještě prohlédnout si Pražskou čtvrť. U Vodoléčebného ústavu odbočíme na silnici vedoucí do obce Pozlovic. Silnici lemuje řada vilek. Dvě první jsou vyzdobeny freskami Lad. Nováka. Za nimi stojí budova Augustiniánského domu s krásnými freskami Jana Kóhlera v průčelí a v mariánské kapli, která je součástí objektu. V Augustiniánském domě bydlíval Leoš Janáček. Za tímto objektem, sloužícím dnes domácí a zahraniční odborářské rekreaci, je zotavovna Praha. K ní je připojen nedaleký objekt Na Slovanech. Všechny tři budovy (mají 185 lůžek) jsou v celoročním provozu. V sousedství zotavovny Praha stojí budova státního kojeneckého ústavu. Po silnici, lemované z obou stran menšími vilkami, přecházíme do obce Pozlovic, která se v této části neliší ód lázeňského areálu. O Pozlovicích si povíme více na jedné ze svých vycházek do okolí Luhačovic.

Nyní přejdeme po mostě Pozlovický potok a prohlédnem si řadu krásných vil, jejichž jména jako Loreta, Petřín, Karlín, Hradčany, Strahov, Vyšehrad apod., vedla k přejmeno vání celé čtvrti na Pražskou čtvrť. Nejrozlehlejším objektem Pražské čtvrti je však Ústav dr. Ivana Sekaniny, který slouží jako léčebna pro děti školního věku, trpící chronickými záněty dýchacích cest. V roce 1964 k objektu byla přistavěna školní budova.
Pod léčebným domem Dr. Ivana Sekaniny nás upoutá nejnovější lázeňský objekt Vítkov (v provozu od roku 1971).

V jeho sousedství stojí vila Žofín. V ní bydlel a maloval téměř 10 let František Pečínka (1869—1917), znamenitý impresionista, který svým štětcem oslavoval krásu Luhačovic a okolí. Pak se do Žofína nastěhovala Zdeňka Heydušková, dcera Bedřicha Smetany a jeho druhé manželky Betty, rozené Ferdinandiové. Byla výborná klavíristka. V jejím salónku na lesním úřadě (manžel byl lesmistrem u hraběte Serényiho) a pak v Žofíne ji za svého pobytu v lázních navštěvovala řada předních našich hudebních umělců.

V nedaleké vile Valašce (stavba Dušana Jurkoviče) žil před 1. světovou válkou básník A. B. Dostal, jeden ze zakladatelů Moravského kola spisovatelů, bratr národní umělkyně herečky Leopoldy Dostálové.
Ve vile Astorii na konci ulice B. Smetanové žil a pracoval v letech 1955—1968 akademický malíř Oto Ottmar (1886 až 1968), rázovitý malíř slováckého folklóru.
Od Vítkova se vydáme po parkovitém svahu Malé Kamenné ke Slovácké budě, postavené po vzoru slovenských vinných bud národním umělcem Dušanem Jurkovičem. Odtud je překrásný výhled na vrch Jestřábí, Velkou Kamennou a horu Obětovou v pozadí. Od Slovácké búdy sejdeme vyhlídkovou cestou k domu Bedřicha Smetany, nebo podle vily Lipové a tenisových dvorců k pramenu Otovce.