Luhačovice

Nejznámější a nejnavštěvovanější moravské lázně leží v malebném hlubokém údolí potoka Šťávnice v srdci Vizovické vrchoviny asi 15 km jihovýchodně od Zlína, v krajině zvané Luhačovické Zálesí, v níž si hornaté Valašsko podává ruce s úrodným Slováckem. Každoročně sem přichází tisíce pacientů a návštěvníků, které sem přitahuje nejen léčivá voda a vlastní lázeňské procedury, ale i nezaměnitelná atmosféra města s rázovitými lázeňskými budovami, pavilony, kolonádou, hotely a penziony, s udržovanými parky a lesy v okolí. První písemná zmínka o Luhačovicích pochází z r. 1412, kdy byly malou vsí na panství hradu (Starého) Světlova, které tehdy získal Jaroslav ze Šternberka.

V roce 1590 se obec stala samostatným statkem s tvrzí, jehož majitel Vít Bartodějský z Bartoděj o něj však přišel při pobělohorských konfiskacích. Pak se Luhačovice znovu vrátili ke hradu (Novému) Světlovu, jehož majitelé – uherští Serényiové, je pak spravovali po téměř 300 let. V letech 1730-38 dali původní tvrz přestavět na barokní zámek. Po staletí malá a málo významná ves se začala výrazněji rozvíjet až v souvislosti s využíváním zdejších léčivých pramenů, o nichž se první písemné zprávy objevují již v 17. stol. Po roku 1669 je Serényiové přikázali obezdít, jejich voda se pak prodávala v lahvích. V r. 1789 se začalo s budováním prvních lázeňských zařízení a ubytovacích objektů. Velký rozvoj pokračoval po celé 19. stol. a zejména po r. 1902, kdy lázně od Serényiů koupila Akciová společnost lázní luhačovských a snažila se z nich vytvořit moderní lázeňské středisko. Pro tento úkol se podařilo získat i slovenského architekta Dušana Jurkoviče, který zde vytvořil řadu rázovitých staveb. Postupně tu vyrostlo divadlo, mnoho nových pavilonů a veřejných budov, kolonáda, v neposlední řadě i lázeňský park. Roku 1905 dostaly lázně železniční spojení s Vlárskou dráhou odbočkou z Újezdce u Luhačovic, r. 1928 došlo ke stavbě údolní přehrady na Šťávnici severně od obce.

V r. 1936 získala obec statut města. Na jeho území vyvěrá celkem 16 kyselek, z nichž nejznámější je Vincentka, a jeden sirný pramen. Léčí se tu nemoci dýchacích cest, cukrovka a zažívací choroby. Lázně navštívila řada významných osobností, pravidelným hostem tady byl i hudební skladatel Leoš Janáček, který tu poznal i svou osudovou lásku Kamilu Stósslovou. Vznikla zde Glagolská mše a motivy k Lišce Bystroušce, na zdejší kolonádě se odehrává první dějství opery Osud.

Za historické jádro města můžeme považovat prostor v dolní části zástavby v okolí zámku, jehož součástí je i kostel sv. Josefa, původně zámecká kaple. Nový kostel sv. Rodiny pro lázeňskou část Luhačovic spolu s farou a farním centrem byl postaven na pravém břehu Šťávnice v letech 1996-97 podle projektu M. Brixe a P. Franty. Z městských a lázeňských budov, jejichž středem je Lázeňské náměstí, vynikají především stavby, nově vybudované nebo přestavěné D. Jurkovičem. Vycházejí jak z domácích moravskoslováckých tradic, tak i ze secesního dekorativismu. Jsou to Vodoléčebný ústav (r. 1902), Inhalační pavilon (r. 1902), vily Chaloupka (r. 1902) a Jestřábí (r. 1903), Jurkovičův, původně Janův dům (r. 1902 – přestavba starší empírové lázeňské budovy), Hudební pavilon (r. 1902), Nový hudební pavilon (r. 1910), terasovité říční a sluneční lázně (r. 1903), Slovácká búda (r. 1906, 1911, v r. 2002 vyhořela), Novákova vila (r. 1907). Z dalších staveb je třeba zmínit vilu Lipovou, dnes sídlo Muzea Luhačovického Zálesí, v dnešní podobě z r. 1885, divadlo z r. 1908, secesní Dům Bedřicha Smetany z let 1908-09 od arch. E. Králíka, Společenský dům od arch. F. Roitha z r. 1935, 130 m dlouhou Velkou kolonádu z r. 1947 s pramenem Amandka. Bruselská fontána byla původně postavena na světové výstavě Expo 58 v Bruselu. Prostor lázní doplňují četné kašny, fontány a sochy.

Luhačovice mají městskou památkovou zónu.