Historie Luhačovic

Při rekonstrukci luhačovického pramene Elektry v roce 1938 byly získány cenné archeologické nálezy, které dávají nahlédnout do nejstarší minulosti kraje.

Nálezy dosvědčují, že oblast Horní Olšavy byla známa již diluviálnímu člověku, žijícímu asi 30 000 let před naším letopočtem. (Tak odhaduje stáří nálezů archeolog dr. J. Skutil.) Podle některých známek soudíme, že pravěký lovec vyhledával zdejší prameny záměrně.
Četnější nálezy o osídlení zdejšího kraje pocházejí z mladší doby kamenné (neolitu), tj. asi z druhé poloviny třetího tisíciletí před naším letopočtem. Zvlášť početný nález rohovcových nástrojů (42 kusy) z trati Krhovy (na jižním svahu vrchu Obory nedaleko lázní) však spíše nasvědčuje, že jde pravděpodobně o dočasné, jen po krátkou dobu osídlené stanoviště cizí lovecké družiny. Je rovněž pravděpodobné, že to byly právě luhačovické prameny, které přilákaly pozornost lovců.

O osídlení kraje v mladší době bronzové svědčí popelnicové pohřebiště u obce Slopného (severovýchodně od Luhačovic), jež bylo prozkoumáno v roce 1963. Bylo tu objeveno 470 žárových hrobů s popelnicemi nebo s popelem sypaným do mělkých jamek. I v Luhačovicích máme zajímavý doklad z této doby. Při kopání základů léčebného domu Julia Fučíka byl nalezen bronzový srp. První stopy po osídlení Luhačovická slovanskými předky pocházejí z 8.-9. století našeho letopočtu. Je známo, že jižní Morava se stává v této době mocenským i kulturním centrem celé střední Evropy. Nedávné archeologické nálezy ze Starého Města u Uherského Hradiště, z Mikulčic u Hodonína nebo z Pohanská u Břeclavi, pocházející z doby říše Velkomoravské, obohatily a někdy úplně změnily dosavadní názory na toto období.

O osídlení Luhačovicka slovanským lidem máme velmi cenný doklad rovněž z prostoru Obory. V letech 1921-22 tam zkoumal archeolog dr. I. L. Červinka staroslovanský mohylník, pohřebiště s 54 hroby. Ze zachovaných nálezů soudí, že zdejší lid žil mnohem prostším způsobem než Slované v Pomoraví, neboť se živil převážně zemědělstvím. Přesnější údaje k historii kraje přináší listina biskupství olomouckého z roku 1131, která jmenuje některé osady v bezprostřední blízkosti Luhačovic. Podle ní značná část území kolem řeky Olšavy tehdy náležela olomouckým biskupům. Olomoucký biskup Bruno ze Schauenburku, rádce krále Přemysla Otakara II., rozdělil toto území na řadu drobných lén, která uděloval svým věrným rytířům. Za něho byly tyto biskupské statky nově kolonizovány. Část půdy v okolí Luhačovic přechází do světských rukou. Velký význam tu měl rod pánů ze Šternberka, jemuž patřily hrady Lukov, Zlín, Veselí i Starý Světlov nedaleko Luhačovic. Některé vesnice vlastnil klášter Smilheim ve Vizovicích, založený v roce 1261.

Důležitější úlohu v historii Luhačovicka však sehrál Uherský Brod, ležící 13 km jižněji od našich lázní. Tam se od pradávna křižovaly obchodní cesty od Uherského Hradiště ze západu, od Vizovic ze severu, od Vlárského průsmyku z východu a starohrozenkovského sedla z jihovýchodu. Toto místo, nazvané podle brodu na řece Olšavě, se stalo již v 11. století důležitou trhovou vsí. (První zmínka o něm pochází z roku 1078.) Nedaleké Bílé Karpaty tvořily státní hranici a Brod se stal důležitou celní stanicí. Vládnoucí knížata dávala část výnosu z tohoto cla různým klášterům (Rajhrad, Opatovice, Hradisko u Olomouce) a olomouckému biskupství, jak o tom svědčí dochované listiny. Tuto trhovou ves povýšil roku 1272 král Přemysl Otakar II. na královské město a udělil mu právo hlubčické a právo nuceného skladu vycleného zboží. Město mělo stejně jako vzdálenější Uherské Hradiště význam strategický, neboť sloužilo k ochraně pohraniční oblasti proti Uhrům a posilovalo též pozici českého krále proti sebevědomé šlechtě. Byl v něm založen dominikánský klášter a město zásluhou patriciátu nabývalo německý ráz.
Časem se zvyšuje význam i jiných osad v okolí Luhačovic, např. Vizovic, Bojkovic, Slavičína a Valašských Klobouk. K ochraně země vznikají důležité hrady jako Brumov nebo Starý Světlov. Kromě hradů mají strategický význam i četné tvrze. Takovou tvrz měly i Luhačovice, v této době ještě celkem málo významná osada, připomínaná poprvé teprve před husitskými válkami (1412).

Husitské hnutí mělo v našem kraji velký ohlas, většina lidu se postavila na stranu kalicha. Na stížný list ke kostnickému koncilu připojilo své pečeti osm zdejších příslušníků nižší šlechty. K nim se připojil i pán Luhačovic Jaroslav ze Šternberka, který se ale později přidal na stranu Zikmundovu (padl v bitvě pod Vyšehradem). Předním hlasatelem Husových myšlenek se stal kněz Tomáš z Vizovic; pod jeho vedením přepadli husité roku 1418 i klášter ve Vizovicích. V hradčovickém kostele u Uh. Brodu se již rok po smrti Husově přijímalo podobojí; měšťané v Uherském Brodě se však i nadále přidržovali strany pod jednou. Proto také husité z nedakonického tábora při řece Moravě roku 1421 město s klášterem vypálili. Husité v našem kraji měli těžké postavení, neboť byli v dosahu Zikmundových vojsk, která od Trenčína přes Vlárský průsmyk a další pohraniční sedla snadno vnikala do země. Přesto se jim podařilo zlomit moc německého patriciátu v Uherském Brodě, takže město bylo počeštěno. V této době zanikl i německý ráz několika vesnic v okolí, založených kolonizací za Přemysla Otakara II. Ani po skončení husitských válek nebylo v kraji klidno. Hrad Starý Světlov se dostal do rukou loupeživého uherského magnáta Pankráce z Liptovského Mikuláše, který ohrožoval celé pohraničí, takže moravští stavové prý hrad od Pankráce roku 1449 raději odkoupili a snad i zbořili. (Jiná verze praví, že hrad zanikl až za válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem.)

Války krále Jiřího s Matyášem znamenají pro náš kraj velkou pohromu. Uhři sem podnikali loupeživé nájezdy, král Matyáš se dokonce zmocnil hradů Brumova, Lukova a města Uherského Brodu. Začal obléhat i Uherské Hradiště, aby si uvolnil cestu do nitra Moravy, avšak byl tu poražen knížetem Jindřichem, synem Jiříka z Poděbrad.

Za těchto válek byla zpustošena řada vsí, zanikly i některé tvrze, a jak již bylo vzpomenuto, patrně i hrad Starý Světlov. Jeho úlohu potom převzal hrad Nový Světlov, který vystavěli páni z Landštejna nad městečkem Bojkovicemi, vzdálenými asi 15 km jihovýchodně od Luhačovic. V 16. století na Luhačovice a jejich okolí velmi tíživě doléhá turecké nebezpečí. Po porážce krále Ludvíka u Moháče (1526) pronikají Turci do střední Evropy. Strach z jejich nájezdů nutí k pohotovosti celou zemi a moravský sněm v roce 1536 nařizuje, aby na moravskoslovenském pohraničí byly dělány v lesích záseky. Zprávy o blížícím se nepříteli měly být podávány dále do vnitrozemí střelbou a zapalováním ohňů na hradech, tvrzích i ve městech. Turci se svými spojenci Tatary vpadli na Moravu roku 1599 průsmykem u Starého Hrozenkova, byli však zemskou pohotovostí potřeni. Horší následky pro kraj měl roku 1605 vpád uherských povstalců — bočkajovců. Tehdy lehlo popelem mnoho obcí kolem řeky Olšavy. Zemská hotovost však oplácela stejně na uherské straně.

V 16. století se obyvatelstvo našeho kraje začalo přiklánět k luteránství, bylo tu však silně zastoupeno i učení česko-bratrské. Bratrské sbory vznikly v Uherském Brodě, Bojkovicích, Záhorovicích, v Nivnici aj. Českým bratrem byl i Jan Ámos Komenský, rodák z Uherskobrodska. (Dosud se nepodařilo vyřešil s konečnou platností, která obec je rodištěm velkého pedagoga — Nivnice, Uherský Brod či Komňa.) Stavovského povstání proti císaři se zúčastnila téměř všechna místní šlechta, která pak zato byla tvrdě postižena konfiskacemi. I luhačovické panství byla zabaveno Václavu Bartodějskému z Bartoděj a později prodána Gabrielu Serényimu z Malého Serénu, v jehož majetku bylo již bojkovické panství.

Po nezdařeném odboji proti císaři mnoho obyvatel z našeho kraje emigrovalo do sousedních Uher, které byly nábožensky tolerantnější.
Třicetiletá válka přináší i našim předkům velké útrapy. Roku 1621 tu plení Uhři, proti císaři se několikrát vzbouří Valaši. Po počátečních úspěších byl jejich odboj císařským vojskem potlačen a jejich vůdcové exemplárně potrestání. V roce 1643 plení kraj zase Švédové. Ještě se země nevzpamatovala z následků třicetileté války a již přichází nová pohroma. Tataři, spojenci Turků, vpadli roku 1663 až na Luhačovicko, vypálili několik vesnic, mnoho obyvatel pobili nebo odvlekli do otroctví. V Luhačovicích tehdy přišlo o život 42 lidí. V osadě Podhradí u Pozlovic dodnes stojí na Máčalově humně pomníček na paměť Kateřiny Svarové, ubité Tatary. Jen Uherský Brod a pevné hrady Brumov a Nový Světlov se tehdy ubránily. Nová pohroma postihla kraj v roce 1683, kdy kuruci, uherští povstalci, dobyli Uherského Brodu, město vyplenili a vypálili. Roku 1704 je obléhají znovu. Tentokrát se město ubránilo, avšak popelem lehlo několik sousedních vesnic. Ani porážka pod Trenčínem neukončila jejich řádění. Ještě roku 1709 plenili v Bojkovicích a v okolí Uherského Brodu.

Roku 1715 postihuje obyvatele našeho kraje zase jiné neštěstí — morová epidemie.
Doba Marie Terezie přináší nové války. Již roku 1741 sem vnikají Prusové a na jaře dalšího roku dobývají Uherský Brod. Kraj trpí především po stránce hospodářské stálými pohyby vojsk, vynucujících si obživu na místním obyvatelstvu. Přichází doba osvícenská. Císař Josef II. ruší nevolnictví a umožňuje rozvoj průmyslového podnikání. I v našem kraji se to obráží příznivě. Na moravskoslovenském pomezí vznikají významné sklárny v Květné. Pokusy o využití a zpracování místních surovin jsou však málo úspěšné. (V letech 1836-48 se v nedalekých Bojkovicích zpracovávala železná ruda, těžená v obcích Slavičíně a Rudicích.) Ani rodina hrabat Serényiů, vlastníci minerální prameny v Luhačovicích, se nedočká většího úspěchu při zakládání lázní.

Většina obyvatelstva se stále ještě držela konzervativního způsobu zemědělského hospodaření a půdu obdělávala „po kopaničářsku“. Životní úroveň byla nízká, kraj byl zamořen alkoholismem. Vhodné podmínky pro pěstování ovoce, především však švestek, umožňovaly vznik četných palíren slivovice. Přebytek obyvatelstva hledal obživu v různých řemeslech. Z nich dobrou pověst mělo soukenictví v Bojkovicích a papučářství ve Valašských Kloboukách. Některá zaměstnání dělala z mužů světoběžníky. Byli to především zvěroklestiči a zedníci z okolí Bojkovic. Zvěroklestiči chodili za obživou i za hranice Rakousko-Uherska. Na luhačovickém panství se někteří lidé zase živili rozvážením minerální vody, odedávna zvané slanica. Tito „vodaři“ jezdili po celé monarchii, vyváželi minerální vody a dováželi vlnu a jiné suroviny. Jejich sláva však končí s rozvojem železniční sítě. Úplně zanikla až v roce 1905, kdy se přestalo s vyvážením slanice i na posledním úseku, na nádraží v Újezdci u Luhačovic. Tehdy byla totiž dána do provozu místní trať Luhačovice – Újezdec. Četní obyvatelé si též hledali obživu po světě jako sezónní zemědělští dělníci. Hodně jich však odcházelo natrvalo do Ameriky. Protože nebylo v kraji významnějšího průmyslu, i dělnické hnutí se tu rozvíjelo jenom velmi pomalu. Obyvatelstvo bylo dlouho pod silným vlivem církve.

Teprve začátkem dvacátého století lze pozorovat výraznější hospodářský rozvoj naší oblasti. Projevuje se to i v Luhačovicích. Lázně přecházejí z rukou rodiny Serenyiů, která nemá dost prostředků k jejich zmodernizování, na akciovou společnost. Zakládá ji roku 1902 MUDr. František Veselý. Za řízení tohoto vynikajícího lékaře vyrůstají Luhačovice v krátké době v jedny z našich nejlepších lázní.
V této době sehrály Luhačovice významnou úlohu v boji za osvobození Čechů a Slováků z habsburského područí. Čelní kulturní, hospodářští a političtí představitelé obou našich národů se zde scházeli na poradách o společném postupu při řešení národnostních problémů Rakousko-Uherska.

O růstu Luhačovic jako lázní svědčí i tyto údaje:

• V roce 1880 měla naše obec 142 domy a 945 obyvatel.
• V roce 1910 již 304 domy a 1716 obyvatel.
• V roce 1930 vzrostl počet domů na 483 a obyvatel na 2219.
• Podle posledního sčítání z roku 1970 mají Luhačovice celkem 688 domů a 3882 zde trvale bydlících obyvatel.

V období předmnichovské republiky vyrůstá většina lázeňských objektů, jako např. léčebný ústav Julia Fučíka (dříve zvaný Areo), Paláce sanatorium, Společenský dům, léčebný ústav Dr. I. Sekaniny (dříve Miramonti), buduje se Bílá čtvrť, Solné, Malá Kamenná, rozrůstá se i Pražská čtvrť. Lázně vyhledávají stále více i zahraniční hosté, hlavně z Rakouska, Maďarska a Polska.

Rozvoj kraje lze však pozorovat i v jiných obcích. Vzniká několik významných průmyslových objektů v Uherském Brodě, v Bojkovicích, Slavičíně, Valašských Kloboukách. Nejvýznamnější úlohu však sehrál průmyslový rozvoj Zlína, kde roku 1894 zakládá Baťa továrnu na výrobu obuvi. Doba hospodářské krize v třicátých letech se projevila nepříznivě i ve vývoji lázní. Nezaměstnanost, hospodářská stagnace měly vliv na pokles návštěvníků. Mnozí obyvatelé Luhačovic, živící se pronájmem svých domů, se po několika neúspěšných sezónách zadlužují a jejich majetku se zmocňují bezohlední věřitelé — banky.

Přichází Mnichov a okupace ČSR. Lid však nepropadl beznaději. Svědčí o tom výmluvně fakt, že hned v prvních týdnech okupace mnoho vlastenců přechází s pomocí zdejších obyvatel naším — tehdy pohraničním — krajem na Slovensko a odtud dál do spřátelených zemí, kde se zapojují do boje proti fašismu. Takto prchli i dva účastníci atentátu na Heydricha. Ze Smoliny ve východním cípu tehdy gottwaldovského okresu Josef Valčík a z Bánova u Uherského Brodu Josef Bublík. (Oba zahynuli 18. června 1942 v kryptě kostela Cyrila a Metoděje v Praze.) Nelze zapomenout ani na MUDr. Františka Šťastného, luhačovického rodáka. V prosinci roku 1939 prchl přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Sýrii do Francie, dostává se do Anglie, kde dokončil studium lékařství. V roce 1944 odejel s vojenským transportem do SSSR, kde byl zařazen jako lékař do 2. čsl. paradesantní brigády. Ve svazku Svobodovy armády se zúčastnil bojů u Dukly. Pak byl vysazen na letišti Tri duby, bojoval v prostoru Zvolena. Za těžkých ústupových bojů, když poskytoval pomoc raněným, byl Němci v listopadu 1944 zajat a nelidsky umučen. Za své zásluhy byl vyznamenán čsl. válečným křížem, čsl. medailí za chrabrost a dukelskou medailí Slovenského národního povstání.

I Luhačovice pocítily dobu okupace velmi těžce. Brzy po začátku války zabrali nacisté řadu lázeňských objektů a nastěhovali do nich „Hitlerjugend“, školní mládež z bombardovaných částí říše. Objekty, které nebyly obsazeny mládeží, byly zabrány pro tzv. Heydrichovu akci. S bombastickou reklamou sem nacisté posílali na rekreaci naše dělníky, kteří pracovali ve válečném průmyslu, aby je pak mohli pohánět k ještě většímu výkonu.

Nacismus vyvolával odpor v širokých vrstvách lidu. Jeho výrazem je činnost různých odbojových skupin, které vznikaly po celou dobu okupace. Již v roce 1939 pracovala ilegální organizace v Březnici u Gottwaldova. Na březnických pasekách našla spolehlivý úkryt řada osob pronásledovaných gestapem. V roce 1942 se je však gestapu podařilo odhalit. Na 90 osob bylo tehdy pozatýkáno, 26 jich zaplatilo za svou činnost životem. (Roku 1963, při 20. výročí rozbití březnického odboje, jim byl odhalen na Křibech u Březnice památník.)

V roce 1944 se v našem kraji začíná rozvíjet silné partyzánské hnutí. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se stahují jednotky I. partyzánské brigády Jana Žižky ze Slovenska na Valašsko. V podzimních měsících roku 1944 se zformovalo několik partyzánských družin ve východní části Komonecké hornatiny. Jejich střediskem byla pasekářská osada Ploština, ležící asi 20 km východně od Luhačovic.
Skupina si opatřila zbraně při přepadu maďarského vojska ubytovaného v obci Újezdě. Fašisté se v nepřehledném lesnatém terénu necítí bezpečni. Partyzáni — je jich kolem 40 — podnikli první ozbrojené výpady.

Začátkem dubna 1945 se však zlínskému gestapu podařilo nasadit do hnutí udavače, kteří po čtrnáctidenním pobytu na Ploštině všechno vyzradili. Na potlačení partyzánského hnutí se soustředil do vizovického zámku zvláštní oddíl esesáků, který 19. dubna, krátce před osvobozením kraje, obklíčil Ploštinu. Partyzáni byli včas varováni a stáhli se z pasekářské osady. Nacisté však přesto vypálili 8 pasekářských domů a v plamenech umučili 23 mužů a 1 ženu. O čtyři dny později přepadli esesáci obec Prlov nedaleko Ploštiny. Zde vypálili 9 domů a upálili 16 osob. A tak tomu bylo i na jiných místech. Rovněž v Luhačovicích doplatilo na okupaci mnoho lidí životem. Koncentrační tábor poznala řada významných kulturních pracovníků z Luhačovic. Někteří tam i zahynuli. Nejkrutěji však byla postižena sedmdesátičlenná kolonie cikánů. Všichni zahynuli v Osvětimi. Rovněž 51 luhačovických židů tam zahynulo. Pod vlivem narůstajícího partyzánského hnutí v našich horách začal se v Luhačovicích tvořit ilegální národní výbor.

Akce se však prozradila a v létě 1944 dochází k zatčení 30 osob. Všichni se však dočkali svobody. Nelze na tomto místě nevzpomenout tragického osudu rodiny Kuželový. Luhačovický rodák Josef Kužela — zkušební letec továrny Avia v Praze — se pokusil v roce 1944 o útěk letadlem. Nad vsetínskými lesy však v mlze havaroval a zahynul. Nacisté pozatýkali jeho matku, čtyři sestry a manželku a všechny je v Terezíně popravili. Luhačovice byly osvobozeny 2. května 1945 rumunským vojskem, bojujícím po boku Sovětské armády. Ta musela ještě tvrdě bojovat s hitlerovskou armádou, zoufale bránící průsmyky Bílých Karpat. Na Luhačovicku se sváděly již pouze kulometné přestřelky, jimž padlo za oběť pět rumunských vojáků.

Po osvobození nastává nová etapa vývoje Luhačovic.